OBEC VLASATICE
Jihomoravský krajJihomoravský kraj

Změna velikosti písma

Drobečková navigace

Úvodní stránka > Občan a obec > Historie a současnost

Historie a současnost

Obec Vlasatice se nachází v Jihomoravském kraji, konkrétně v jižní části okresu Brno – venkov. Z hlediska zeměpisného je obec součástí centrální části Dyjsko-svrateckého úvalu s průměrnou nadmořskou výškou 183 m. V jejím katastrálním území o rozloze 2 294 ha nyní žije okolo 860 trvale hlášených obyvatel.

současný znak obce

současný znak obce

Milí čtenáři,

narodil jsem se 6. 3. 1945 českým rodičům v české vesnici, okres Orjachovo, v severním Bulharsku. 24. září v roce 1947 jsme se přestěhovali na výzvu československé vlády do Československa. Bylo zapotřebí osídlit pohraničí (Sudety). Do Československa přicházeli reemigranti z Bulharska, Jugoslávie, Ukrajiny (Volyně), Rumunska, Polska, Argentiny, Francie a Maďarska. Naše rodina našla nový domov na Jižní Moravě v obci Vlasatice spolu s šesti dalšími rodinami vojvodských z Bulharska. Tady jsem prožil své dětství a mládí. Zde jsem žil do roku 1980. A nyní třicátým pátým rokem žiji v Pohořelicích.

Pan starosta Pavel Procházka mě požádal o sepsání krátké historie obce.

V dnešní uspěchané době není mnoho času na dlouhé pozastavení. Každý z nás by se měl, ale čas od času na chvíli zastavit a zamyslet se, jak žili naši předkové, jaké osudy jim připravila doba, ve které žili.

                                                                                                                                                               Petr Filip

Obec Vlasatice,

se nachází na trase silnice Brno – Pohořelice – Mikulov – Vídeň. Na křižovatce Velký Dvůr stačí odbočit na západ kolem bažantnice „Proklata“ a po pěti kilometrech staneme v obci Vlasatice. Uprostřed obce stojí kostel SV. Jana Křtitele z roku 1610 a fara, dále je tu radnice s měšťanskou školou, obchodem a hospodou.

První zmínka o osadě s nevelkým kostelíkem je z roku 1276. Osada, obec a městys měly tato pojmenování: 1276 - Wassaticz, 1288 - Wazaticz, 1437 - Vlasatice, 1459 - Vašatice od jména Vašata (související se jménem Václav), 17. století Wastitz a k další úpravě došlo v druhé polovině 19. století na Wostitz k poslední poválečné změně došlo k návratu názvu z první poloviny patnáctého století na dnešní Vlasatice.

Ditlin syn Mořicův z Brna je písemně uváděn, jako první majitel Vlasatic. V českých pramenech vesnice tehdy patřila pod klášter v Dolních Kounicích. Karel I markrabě moravský, úředník pro zvláštní služby (později Karel IV Český král a císař římský) (obr.č.1) vyňal Wazaticz z pravomoci znojemské a to v roce 1342. Ditlin od budoucího českého krále Karla IV. dostal právo zřídit župní soud a popravy.                                                                                              

                                                                                                                              Karev IV

Obr.č.1: KAREL IV. (1316-1378) – než se stal králem, jako markrabě moravský, udělil Vlasaticím právo vykonávat zde soudy a popravy.  

Dále, Ditlin dostal povolení k zřízení vlastního hrdelního soudu s postavením šibenice (z dochovaných záznamů se zde konalo šest poprav). Ditlin dostal právo obehnat svůj dvůr příkopem a zdí. Měl za manželku Kateřinu z Wildenberka s nemalým věnem pro obec. Jeho otec Mořic založil v roce 1349 kanovnické místo na Petrově v Brně. Dětrich spolu s tchánem měl ve svém majetku část Bučovic (Budiswitz), který prodal roku 1348 proboštovi u Sv. Petra.

 Roku 1424 byla vesnice dobyta husity, bohužel z této doby se více informací nedochovalo. Hanuš  Hanůšek z Vlasatic Kounický purkrabí s manželkou Kateřinou ze Žabovřesk je zmiňován jako další majitel Vlasatic a to od roku 1446. Jeho žena je také někdy nazývána Kateřina z Tupanova. Měli dva syny Prokopa a Václava. Hanuš zemřel v roce 1459. Po smrti Hanuše syn Prokop společně s matkou dál ve Vlasaticích hospodařil. Po smrti matky Kateřiny, synové Prokop a Václav své majetkové díly prodaly Kounickému Klášteru, v jeho majetku byla obec až do vypálení kláštera tj. do roku 1527. V tomto období došlo k úpadku kláštera, a to nejen po stránce hospodářské. Příchod krále Ferdinanda I. Habsburského, který byl považován za panovníka církevně tolerantního, ovlivnil jednání některých osob v Kounickém klášteře i jednání tehdejšího probošta Martina Göschla. Konečným důsledkem bylo předání panství, včetně kláštera panovníkovi Ferdinandu I. Habsburskému (stal se královským klášterem). V roce 1537 Ferdinand I. prodal celé panství Jiřímu Žabkovi z Limberka a to včetně našich Vlasatic.

Žabkové z Limberka patřili k vladyckým rodům, nikoliv ale moravským. Pocházeli z Litvy a na Moravě žili vlastně jen dva. Prvním z Žabků, který do střední Evropy přišel, byl právě Jiří, Burianův otec. Jiří Žabka zajistil opravu klášterního kostela v  Kounicích, v němž si dal postavit rodinnou hrobku. Klášter v Kounicích již obnoven nebyl, i když Ferdinand při prodeji výslovně zavázal Jiřího Žabku „že sestry kounické dosud žijící v českém království, mají přednostní právo ke kostelu a klášteru, pokud by jej chtěl obnovit“.  V těchto letech měli Vlasatice velký nárůst obyvatel. Ferdinand I. Habsburský v roce 1537 obec povýšil na městečko (městys). Vlasaticím dodal erb s erbním právem. Další výhody městysu byly týdenní trhy a dva jarmarky v roce. Jiří Žabka zemřel v roce 1552 a byl pohřben v kounickém kostele. Jeho náhrobní kámen měl ještě v roce 1804 čitelný nápis: LETA PANIE 1552 W AVTERY PRZED SW. WAWRZINCEM VMREL VROZENY PAN GIRZI ZIABKA Z LIMBERKA A NA KAVNICZYCH GEHO MILOSTI KRALOWSKE MISTOKANCRLIRZ KRALOWSTWIJ CZESKEHO: PAN BVH DVSSY GEHO MILOSTIW BYTI RACZIZ“. Z náhrobní desky Jiřího Žabky se dochoval pouze fragment se zbytkem slova „MISTKANNCRLIRZ“ K vidění je torzo náhrobku manželky Jiřího Žabky Doroty z Neudeka, která zemřela v roce 1532.

V tomto období v lokalitě dnešního rybníku Křížáku vznikla osada, jejíž název se nedochoval. Na březích dnešního potoka Našiměřického v roce 1535 zanikla. Zánik je přisuzován morové epidemii.

V letech 1291 – 1622 zde žili evangelíci, luteráni, s novokřtěnci (habáni) a ve velmi malém množství katolíci. Evangelické odnože po bitvě na Bílé hoře roku 1620 houfně odjeli do Uher. Olomoucký Kardinál Ditrichštejn se stal církevním reformátorem pro Moravu roku 1622. Kardinál prováděl na vše evangelické obrovský tlak, došlo i na konfiskaci majetků. Šlechtici museli svá panství za směšnou cenu prodat a opustit. Velká část svá panství opustila bez nároků na peněžní vyrovnání. Nejznámějším Českým vyhnancem se stal Jan Amos Komenský. Komenský opustil svou vlast v roce 1628.

Vrátíme se kousek zpět do roku 1572, kdy ve vlasatickém kostele byla zavedena farnost a zároveň novým majitelem Vlasatic se stal Jan Šembera z Boskovic.

Jan Šembera z Boskovic byl moravský šlechtic pocházející z rodu pánů z Boskovic.

Jeho otcem byl Václav Bučovický z Boskovic. První písemná zmínka o Janu Šemberovi pochází z roku 1543. V roce 1568 byl uveden do zemského sněmu v Brně, o rok později se oženil se Sidonií Šlikovou. Ta brzy zemřela a Jan Šembera se oženil podruhé s Annou z Krajku. Po smrti svého bratra Albrechta zdědil rozsáhlé rodové statky. Za své hlavní sídlo si vybral Bučovice, kde nechal zbourat starý hrad a opodál postavil renesanční zámek, který nechal bohatě vyzdobit. Roku 1581 mu zemřela i jeho druhá žena a ani ve druhém manželství se nedočkal mužského potomka. V průběhu jeho života zemřeli všichni mužští příslušníci rodu z Boskovic. Přestože nevynikal svým vzděláním ani nedosáhl vysokého postavení v zemské správě, vyznamenal se jako schopný stavitel s vynikajícím výtvarným vkusem. Pro stavbu i výzdobu Bučovického zámku vybral přední umělce nejen z Čech, kteří byli schopni splnit jeho nemalé nároky a realizovat tak jeho velkorysý projekt. Tímto podnikem se Jan Šembera řadí mezi tehdejší přední objednavatele v Zaalpí. Nutno doplnit, že kvůli své zálibě ve stavění měl velké dluhy. Díky svému původu zasedal v moravském sněmu i soudu a později zastával místo rady a truksase (spolustolovníka) císaře Rudolfa II. Šemberovu nechvalnou pověst, ilustrovanou častými soudními spory, vylepšovala snad jen jeho proslulá jezdecká obratnost. Osobní pouto ho vázalo k brněnským minoritům, kterým ve své závěti odkázal nemalé částky. Po své smrti 30. dubna 1597 pamatoval také na své zaměstnance, mj. i na umělce pro něj pracující. Lidské a neobvyklé gesto učinil v poslední vůli vůči své mladší dceři Kateřině, které dovolil se provdat za toho, koho si sama určí. Vlasatice pod vládou Jana Šembery dostaly novou podobu, pýchou byla Šimberou postavená tvrz. V roce 1610 byla tvrz upravena na věž kostel. Jan Šembera dne 20 .3. 1574 prodal jak Vlasatice, tak Uherčice na Bílém břehu (jinak Charvátky), Cvrčovice (Šerčovice), Odrovice, Malešovice, Poříčany, Dunajovice, Pratrzbrun (Březí) - Františku hraběti z Thurnu a Valsassiny.

Zámek Vlasatice 

Možná již na konci středověku se zde v rámci dvora nacházelo sídlo nižší šlechty. Asi ve druhé čtvrtině 16. století zde bylo postaveno nové, snad lehce opevněné raně renesanční obytné stavení, které bylo ve třetí čtvrtině téhož století doplněno o severně postavenou schodišťovou hranolovou věž. Nedlouho poté, na konci třetí čtvrtiny 16. století, nechal Jan Šembera z Boskovic severovýchodně od věže vybudovat nový patrový renesanční zámeček ve stylu italské vily. Od roku 1574, kdy se místní sídlo objevuje poprvé v pramenech, drželi Vlasatice Thurnové, kteří zde snad plánovali realizovat rodové sídlo. Po nich následovali od začátku třicetileté války, při níž byl zámek výrazně poškozen, Ditrichštejnové; opraven byl ve druhé polovině 17. století. Někdy ve druhé třetině 18. století byl barokně přestavěn, na původní budovu navázala západní polovina dnešní stavby, která také byla průchozím můstkem spojena se schodišťovou věží. Snad nejpozději v této době bylo zbořeno nejstarší stavení jižně od věže. Za Ditrichštejnů význam vlasatického zámku upadl, byl využíván jako kanceláře a byty personálu dvora. Od roku 1864 patřil objekt Heberštejnům, po druhé světové válce byl znárodněn a spravovánmístním národním výborem. Stal se součástí místního statku JZD , po roce 1989 se dostal do vlastnictví firmy Granero Vlasatice.

Hrabě František z Thurnu pocházel z Korutanska (spolková země na jihu Rakouska). Získal právo provozovat poštovnictví, v roce 1516 zřídil první poštovní spoj mezi Vídní a Bruselem. Měl pět synů. Jeden z jeho synů, Bernard, spravoval pošty v Německu a španělském Nizozemí. Nejznámějším je ale syn Jindřich Matyáš Thurn (obr.č.2).

                                                                                                                               Jindřich matyáš Thurn

Obr.č.2: Jindřich Matyáš Thurn (1567 - 1640)– pátý syn hraběte Františka z Thurnu, majitele Vlasatic, byl vůdce Stavovského    povstání a účastnil se známého aktu třetí České defenestrace, kdy byli vyhozeni z okna na Pražském hradu tři úředníci,nutno dodat, že při tomto aktu nikdo nezemřel.

Jindřich Matyáš Thurn se narodil v roce 1567, jeho rodiče, majitelé Vlasatic, byli protestanti, ale po otcově smrti v roce 1586 se Jindřich Matyáš dostal do výchovy svého strýce Jana Ambrože, horlivého katolíka, který ho vychovával v Kraňsku. Zde se mluvilo především německy, italsky a slovinsky, což způsobilo, že se Jindřich nikdy nenaučil dobře česky. Jeho matka Barbora Šlikovna je Češka a je pohřbena v kostele sv. Jiří v Tikovicích (Štikovicích). Náhrobek Barbory Šlikovny je dodnes zachovaný. V letech 1575-1578 (jako 8 až 11letý) navštěvoval Jindřich Matyáš Thurn bratrskou škol v Ivančicích spolu se svými dvěma bratry. Bylo to asi také z finančních důvodů a hlavně pro kvalitu bratrské školy. Morava je v tu dobu značně tolerantnější v duchovní svobodě, něž Čechy. Rektorem na bratrské škole v Ivančicích byl význačný učenec Estrom z Wittenberga 1574-1588 Spolužáky Jindřichu Matyáši byli Karel starší z Žerotína a Karel z Lichštejnu, pozdější velcí činitelé v politice Evropy té doby.  Vychovali ho v katolické víře, v dospělosti přestoupil k protestantskému náboženství. Jako mladý bojoval proti Turkům. V roce 1618 se stal velitelem stavovského vojska.

České stavovské povstání - v letech 1618 - 1620 bylo povstání českých stavů proti panování Habsburků. Spojily se v něm náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Povstání nakonec vyvrcholilo po několika bitvách střetnutím na Bílé hoře, ve kterém byly stavy poraženy. Ačkoli se pak pozice Habsburků v českém státě upevňovala, spustila rebelie českých stavů mnohem vážnější konflikt, třicetiletou válku.

 Stavové vedeni Jindřichem Matyášem Thurnem vyhodili z oken královského místodržitelství na Pražském hradě Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu a písaře Filipa Fabricia. Po pražské defenestraci jej jmenovali direktorem a vrchním velitelem stavovského vojska. Bojoval v jižních Čechách, porazil císařskou armádu u Vídně. Ovšem nebyl vrchním velitelem vojsk, která bojovala na Bílé hoře. Po porážce na Bílé hoře, utekl s Fridrichem Falckým, válčil v dánských a švédských službách. Albrecht t Valdštejna jej zajal v bitvě u Stínavy, ale propustil jej. Záhy poté Jindřich Matyáš v emigraci v roce 1640 zemřel.

Nyní se opět vraťme k Vlasaticím. Po smrti hraběte Františka roku 1589, celé panství zdědil jeden z jeho synů a to,

Václav Jeroným hrabě z Thurnu. První jeho manželka byla Anna Hraběnka z Hardeka, druhá jeho manželka byla Apolonie z Žerotína. Jeroným vystavěl na místě starého kostela nový, mnohem větší kostel, a to v roce 1610 ke cti Sv. Jana Křtitele. Jeho podoba je zachována do dnes. Při stavbě kostela byla pod ním zbudována hrobka. Při rekonstrukci v roce 1907 byla hrobka otevřena; nalezli v ní jen několik rozpadlých rakví bez nápisu. Na některých kostrách ležely kousky prýmků zezelenalých měděnkou, asi zbytky kněžských ornátů.14) Vchod do hrobky byl opět zakryt kamennou deskou. I při opravách kostela v r. 1937 byla hrobka podle ústního sdělení znovu otevřena a prohlédnuta. Poté byla stará kamenná deska spolu s celou podlahou kostela překryta cementovým potěrem, na kterém byl dřívější vchod do hrobky vyznačen barvou.

Kostel svatého Jana Křtitele

Kostel neznámého zasvěcení je ve Vlasaticích poprvé zmiňován kolem roku 1276. Většina obyvatel městečka se v 16. století přeorientovala z římskokatolické církve k luteránství, chrám proto chátral. Nový majitel Vlasatic, hrabě Jeroným Václav Thurn (bratr Jindřicha Matyáše Thurna), sám téhož vyznání, jej nechal na začátku 17. století částečně zbořit a přestavět v roce 1610 na nový luteránský kostel, pravděpodobně s využitím původní věže a snad i části zdiva (zachované gotické boční portálky). Jedná se o jednolodní orientovanou stavbu s pravoúhlým presbytářem a věží v západním průčelí, která však nestojí v ose chrámu. Kombinuje v sobě prvky pozdně renesančního tvarosloví s protobarokní  architektonickou strukturu. Vlasatice od roku 1622 drželi Ditrichštejnové a kostel se stal římskokatolickým. K severní straně lodi byla v roce 1879 přistavěna kaple Božího hrobu.

Při stavbě kostela byla pod ním zbudována hrobka. Při rekonstrukci v roce 1907 byla hrobka otevřena; nalezli v ní jen několik rozpadlých rakví bez nápisu. Na některých kostrách ležely kousky prýmků zezelenalých měděnkou, asi zbytky kněžských ornátů.14) Vchod do hrobky byl opět zakryt kamennou deskou. I při opravách kostela v r. 1937 byla hrobka podle ústního sdělení znovu otevřena a prohlédnuta. Poté byla stará kamenná deska spolu s celou podlahou kostela překryta cementovým potěrem, na kterém byl dřívější vchod do hrobky vyznačen barvou.

Farář:

Vlasatický farář bral ročně 67 ½ zlatých, 12 věder vína což je 672 litrů, 8 beček piva, 15 q pšenice, 35 q žita, 6 q vařenin,  45 q ovsa, 18 sáhů dříví ( 32 m3), užívá 60 ha polí. Vinný desátek vrchnosti dělal 11 ¾ vědra ( 632 l ).  

V roce 1614 byla Vlasaticím udělena královská pečeť. Měla v průměru 35 mm a nesla nápis SIGL DIS MARKS BASATICZ 1614 (obr. 3).

                                                                                                                                                             Pečeť      
Obr.č.3

Roku 1619 bylo městečko Vlasatice vypáleno vojskem vedeným Jindřichem Duvalem hrabětem Dampierrem (obr.č.4)  byl to lotrinský šlechtic, pocházející z okolí Met.

Od roku 1619, za České války, vedl své jízdní arkebuzíry (získali své jméno, podle zbraně kterou používali – arkebuzy. Arkebuza je krátká puška používaná zprvu pěšími jednotkami, později, právě díky své velikosti a tedy snadné manipulaci s ní, jako zbraň jezdecká) na pomoc císaři Ferdinadovy II., ohroženého delegací rakouských protestantských stavů. V České válce dobyl  Dampierre Budějovice. Roku 1620 byl pověřen tažením proti Gáboru Bethlenovi a 8. října 1620 při obléhání Bratislavy padl.

                                                                                                                                             indřich Duval hrabě Dampierre

Obr.č.4: Jindřich Duval hrabě Dampierre (1580 - 1620), lotrinský šlechtic, v roce 1619 vypálil se svým vojskem  Vlasatice a okolí.                                           

Jeroným Václav z Thurnu předal v roce 1622 kostel katolíkům. Toho roku jej posvětil františkán Jakub de Bonis a Capro biskup imeriánský. Synu Jeronýma Václava, Vítu Jindřichovi a jeho manželce Zuzaně z Tiefenbachu hraběnce z Thurnu byly Vlasatice v roce 1622 konfiskovány. Velmi zubožený statek s městečkem byl oceněn na 79 800 tolarů.

V roce 1622 císař Ferdinad II. daroval Vlasatický statek v hodnotě i další vesnice, dvory i poddaný lid v hodnotě 93 200 zlatých knížeti Františku Serafinskému z Ditrichštejna (obr.č.5).

Po třicetileté válce (1618 – 1648) zde zůstalo pouze 42 domů obydlených a 32 domů opuštěných. Monarchie Rakousko – Uherska se rozhodla posílit územní převahu. Rakouská vláda začala pohraniční území Čech osídlovat německy mluvícím obyvatelstvem a tím i s katolickým náboženstvím.

Prvním katolickým farářem ve Vlasaticích se stal Lukáš August Gulda. Roku 1633 podal zprávu v konsistoriu o své farnosti „kostel jsem našel ve velkém nepořádku, o patronu starého pohořeného kostela nikdo z farníků nic neznal“

Vlasatice v majetku Ditrichštejnů zůstává až do roku 1923.

Od roku 1622–1636 vlasatice vlastnil, kníže František Serafinský z DITRICHŠTEJNA (* 22. 8. 1570 Madrid, † 19. 9. 1636 Brno), od 3. 3. 1599 kardinál, od 26. 5. 1599 biskup olomoucký.

Od roku 1633 jsou první zmínky o školní výuce, kterou tehdy vedl katolický kněz. Povinnou školní výuku zavedla císařovna Marie Terezie v roce 1774. Na celém území monarchie byla celoplošně zavedena povinná školní docházka v roce 1781.

                                                                                                                                            Kníže František kardinál z Ditrichštejna

Obr.č.5: Kníže František kardinál z Ditrichštejna (1570 - 1636) byl biskupem olomouckým jedním z nejvýznamnějších politiků na Moravě v 17. století. Pro své suverénní postavení byl nazýván králem z Kroměříže nebo také králem moravským. Byl architektem rekatolizace Moravy a hlavním rádcem čtyř habsburských panovníků – Rudolfa II.,Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinad.

Od roku 1636–1655 Vlasatice vlastnil,  kníže Maxmilián II. z DITRICHŠTEJNA (* 27. 6. 1596, † 6. 11. 1656), synovec předešlého, hejtman na Moravě a císařský nejvyšší hofmistr.

Od roku 1655-1698 Vlasatice vlastnil, kníže Ferdinand z DITRICHŠTEJNA (* 25. 9. 1636, † 28. 11. 1698), syn předešlého, (obr. č.6).

Městečko Wasatiz v roce 1663 čelilo útoku Tatarů. Po jejich zničení bylo, padesát dva domů ze sto třiceti, vypálených a prázdných.

                                                                                                                                             Ferdinand z Ditrichštejna

Obr.č.6: Ferdinand z Ditrichštejna (1636–1698), zemský hejtman na Moravě a císařský nejvyšší hofmistr

 Od roku 1696–1708 Vlasatice vlastnil, kníže Leopold z DITRICHŠTEJNA (* 18. 8. 1660, † 13. 7. 1708), bratr předešlého, (obr.č.7)

                                                                                                                                           Leopold Ignác z Ditrichštejna

Obr.č.7: Leopold Ignác z Ditrichštejna (1660-1708), císařský nejvyšší štolba a mecenáš umění

Od roku 1708–1738 Vlasatice vlastnil, kníže Walter z DITRICHŠTEJNA (* 18. 9. 1664, † 3. 11. 1738), bratr předešlého, nejvyšší zemský komorník na Moravě

Od roku 1738 – 1782 Vlasatice vlastnil, kníže Karel Maxmilián z DITRICHŠTEJNA (* 28. 4. 1702, † 24. 10. 1784), syn předešlého, (obr.č.8).

                                                                                                                                              Karel Maxmilián z Ditrichštejna

Obr.č.8: Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784), císařský nejvyšší hofmistr, dědic rodu Pruskovských

Od roku 1782 - 1806 Vlasatice vlastnil, kníže Jan Karel z DITRICHŠTEJNA (* 20. 6. 1728, † 15. 5. 1808), syn předešlého, (obr.č.9).                                                                           

                                                                                                                                                Karel Jan z Ditrichštejna

Obr.č.9: Karel Jan z Ditrichštejna (1728-1808), diplomat a císařský nejvyšší štolba, dědic rodu Leslie

V roce 1764 došlo k další úpravě názvu na Wostitz, přibylo nové náměstí „Radhausplats“ a stávající náměstí měla názvy Schulplatz a Josefplatz. Dále mělo dvanáct ulic – Hauerzeile, Brüelerhof, Quergasse, Marktgasse, Höusizeile, Neustiftgasse, Zlirtengasse, Hausgroben, Presshäuser, Rathausgasse, Weizengasse a Kroutgarlln.

Prusové ve Vlasaticích: 20. 10. 1740 zemřel ve Vídni císař Karel VI., vládu nad veškerým panstvím rakouského rodu převzala jeho dcera Marie Terezie. Toho chtěl využít Pruský král Bedřich II. A vpadl se svým vojskem do Slezska a to 16. 12. 1740, aby tuto rakouskou zemi přičlenil ke svému království. Rozpoutal tím první slezskou válku, která trvala do 28. 7. 1742. Pro Rakousko skončila ztrátou velkých částí Horního Slezska celého Dolního Slezska a Kladska. Obyvatelé Vlasatic z této války ve srovnání s Dolními Kounicemi vyvázli bez větších škod. Když Rakouské jednotky na jaře 1742 postoupili, Prusové couvli na sever a se sebou si bez okolků odvezli 59 koní a dvacet vozů vlasatických sedláků. Během celé dvouleté Pruské okupace velkostatek ve Vlasaticích vyčíslil škody na 699 zlatých  v hotovosti a potraviny za 1723 zlatých.

Francouzi ve Vlasaticích. K bitvě u Slavkova mašírovalo kolem Wostitz 23 000 Rusů v pěti kolonách. První procházela 30. září 1805, druhá 2. října, třetí 4. října, čtvrtá 6. října a pátá 8. října. Při každém průchodu vojsk měl vlasatický farář někoho kvartýrem, po prvé generála Michaila Illarionoviče Kutuzova (Obr.č.10), po druhé jednoho plukovníka, po třetí generála Strichera, po čtvrté plukovníka a majora a po páté generála Urasova. Dne 18. listopadu 1805 do Vlasatic dorazil nepřítel (Francouzi) a byly zde ubytováni až do Štědrého dne. Škoda, kterou farář vyčíslil, za pobytu Francouzů činila 3000zl.

                                                                                                                                             Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij

Obr.č.10: Michail Illarionovič kníže Goleniščev-Kutuzov-Smolenskij (1747 - 1813) byl ruský vojevůdce  z období napoleonských válek.

Bitva u Znojma, je jedna ze čtyř bitev (bitva u Slavkova, bitva u Štoků, bitva u Znojma, bitva u Chlumce), svedených na území současné České republiky během napoleonských válek. Ukončila válku Francie a páté koalice. Tuto válku rozpoutalo Rakouské císařství, které chtělo využít nasazení francouzské armády ve válce ve Španělsku a také počínajícího pangermánského hnutí v německých státech.

Francouzské jednotky XI. sboru generála Marmonta se objevily na východ od Znojma 11. července 1809. Tento sbor tvořili nejenom Francouzi, ale i Bavoři pod vedením generálmajora Franze von Minucci (zastupujícího generála von Wrede, který byl zraněn u Wagramu). Generál Marmont, blízký Napoleonův spolupracovník, toužil po hodnosti maršála a protože se domníval, že mu v cestě stojí jen slabý zadní voj, zaútočil.

Nejtěžší boje se rozhořely u Dobšic, které byly během jednoho dne pětkrát dobyty a znovu ztraceny, aby je nakonec ovládli Francouzi. Bojovalo se i u Suchohrdel, kde se utkala jezdecká divize generála Montbuna s kyrysníky a hulány knížete Schwazenberga. Z urputných bojů bylo zřejmé, že Marmont nenarazil na slabý vojenský odřad, ale na silné uskupení jednotek. Proto se snažil povolat posily. Napoleon byl sice s chováním svého generála hrubě nespokojen, ale pomoci mu musel. Do bitvy se moc nechtělo ani arcivévodovi Karlovi, který se již od 9. července snažil kontaktovat Napoleona s nabídkou příměří. Jeho vyslanec kníže Lichtenstein k němu ale dorazil až 11. července, tedy v době, kdy boje už probíhaly.

Ráno 12. července se objevily francouzské posily, ke Znojmu spěchal sbor maršála Massény. Tím Francouzi získali výraznou převahu a zahájili masivní útok. Obsadili důležitý most v Oblekovicích a postupovali přes Loucký klášter ke Znojmu. V té chvíli se spustila obrovská průtrž mračen, která další akce zastavila. Během vynucené přestávky se většina francouzských vojáků opila a byla následně překvapena protiútokem rakouských granátníků. Od porážky je zachránil jen protiútok francouzských kyrysníků, kteří se dostali až ke Znojmu.

Kolem čtvrté hodiny odpolední se k bojišti blížily i sbory generála Oudinota a císařská garda. Francouzi měli obrovskou přesilu, přesto Napoleon útok zastavil. Důvody, proč to udělal, nikdy dostatečně nevysvětlil, obecně se soudí, že v této chvíli už v něm převažoval státník nad vojevůdcem. Snad to dokumentuje i věta, kterou si zapsal krátce po bitvě: „Bitva se má svést, až když už nelze čekat žádnou šťastnou změnu, neboť svoji podstatou je osud bitvy vždy nejistý.“

Z vlasatických záznamů z této bitvy se dochoval tento záznam: Dne 9. července byla před Znojmem patálie, na vrchu Malé pole za zámkem bylo velmi zřetelně slyšet nejen kanonádu, ale i palbu z mušket. Dosud nevíme, jestli jsme byli úspěšní, nebo jsme prohráli.

Po bitvě dne 13. července ráno přišlo několik Francouzských vojáků ze zásobovacího oddílu do Vlasatic a požadovali o 12 vozů, jeden se zápřahem 4 koní, 6 naložených senem a 6 naložených ovsem. Rychtář městečka Cyril Zechmeister přišel za farářem Blundou pro radu.

Z dochovaných zdrojů poskytujeme poznámky z tohoto dne zapsané místním farářem Blundou.

Šel jsem na radnici promluvit si s těmi lidmi. Vysvětlil jsem jim, že jejich požadavek nelze splnit zaprvé proto, že většina selských koní je u císařských armád a za druhé proto, že se letos nevydařili polní plodiny a mnoho hospodářů sklidilo sotva tolik ovsa kolik ho zaseli. Já sám jsem v Malých polích zasel 14 měřic ovsa a dostal jenom 13 měřic. Potom jsem odešel a řekl jsem radním, že každopádně musí něco udělat, aby měli klid, ať se je snaží odbýt trochou peněz.

 Francouzi požadovali 1200zl, a naši to usmlouvali na 350 zl. Tyto peníze byly vyplaceny a všechno bylo vyřízeno. Jenže sedláci se potom na ty Francouze vrhli a hrubě je ztloukli a vzali jim jak peníze, které jim dali, tak i ty, které měli při sobě, svázali je a poslali do Pohořelic. Dva Francouzi, ale utekli, museli jsme tedy počítat se strašnými událostmi. Příčiny těchto násilností na francouzech byly následující: zdejší sousedé Gregor Klima, Simon Müller, Gallus Schneider a Jakob Nowak - známý to tlučhuba, měli zpočátku srdce v kalhotách, protože však potom viděli shromážděnou obec, začali reptat: „máme ty peníze nechat těm chlápkům? Je nás tolik, pustíme se do nich a sebereme jim je!“ A protože jim při tom spadlo srdce do kalhot, žádný si netroufl zaútočit, ale dali jezdeckou šavli jednomu pruskému dezertérovi, který útok započal. Ten, ale byl taky chytrák, vzal si všechny peníze, které měli Francouzi u sebe což činilo přes 800 zl. Mimo to, dvoje kapesní hodinky a několik louisdorů a hned práskl do bot, protože dobře věděl, čeho se má obávat. Asi za dvě hodiny bylo od Troskotovické silnice, stejnou cestou, kterou utekli Francouzi, vidět přijíždět kavaleristy. Když to sedláci viděli, všichni utekli pryč. Jezdci spěchali na radnici a požadovali ty ztýrané vojáky. Místo odpovědi, ale starosta Johann Czack, rychtář Gregor Zechmeister, radniční Pokorni považovali za lepší utéct.

O tom všem jsem nevěděl. Najednou, jsem před svým domem uviděl kavalerii, volali „pastor“.  Vyšel jsem ven, abych je přivítal a přinesl jim, kdyby něco chtěli jíst nebo pít, žádný ale nesesedl a řekli mi, abych s nimi šel na obecní správu. Když jsem vyšel přes laťkové vrátka, chytili mě pod krkem a řekli mi, že jim mám sehnat rychtáře a starostu. Řekl jsem jim, že budou na radnici. Jenomže tam nikdo nebyl. Musel jsem jim ukázat starostův dům, ale ani tam nikdo nebyl. Přikázali mi tedy přivést sedláky, kteří týrali ty Francouze, jinak jsem synem smrti a všechno se dělo kalupem. Táhli mě se sebou vodou a blátem, jeden do mě strkal, druhý na mě najížděl koněm, jeden mi přiložil pistoli k hlavě a druhý na prsa. Říkal jsem jim, že jsem v tom nevinně, že ani nevím, co se stalo a že těm sedlákům nemám co přikazovat. Nic tomu nepomohlo. Když mě nějakou dobu takhle táhli s sebou, zeptali se mě, kdo bydlí v zámku. Řekl jsem Správce, který přikazuje sedlákům. Musel jsem je tam tedy zavést. I po něm chtěli napřed starostu a ty sedláky. Šli jsme s nimi znovu na radnici, nikoho jsme tam nenašli jako před tím. Potom od nás obou požadovali odškodnění v penězích 1200zl. Beze všeho bychom jim je dali, kdybychom je měli, jen abychom se vyhnuli špatnému zacházení. Já jsem dal celou svoji rezervu, která činila 183 zl. a pan správce 131 zl., více jsme neměli po ruce. S tím se ale nespokojili, spočítali škodu svých kamarádů na 800 zl. a ty hodinky. Vyhrožovali, že nás přivážou koním za ocas a potáhnou se sebou. Naštěstí však přijel major adjutant 7. pluku infanterie s několika důstojníky, aby připravili kvartýr pro svůj regiment a to nás zbavilo těch ďáblů.

7. září 1848 císař Ferdinad I. podepsal a tím nabyl v platnost zákon o zrušení poddanství v celé říši Rakouské. Tímto krokem skončilo uspořádání, které po mnoho staletí tvořilo základ státní.

V tomto období bylo městečko zachváceno cholerou a to v letech 1831 počet mrtvých není uveden, 1850 - 65 mrtvých, 1855 - 50 mrtvých, 1866 - 53 mrtvých.

Od roku 1806 – 1854 Vlasatice vlastnil, kníže František Josef z DITRICHŠTEJNA (* 28.  4. 1767, † 8. 7. 1854), syn předešlého, obr.č.11

                                                                                                                                                       František Josef z Ditrichštejna  

Obr.č.11: František Josef z Ditrichštejna,(1767 - 1854) - byl byl šlechtic z českomoravské větve rodu Ditrichštejnů, dosáhl hodnosti generálmajora. Byl vlastníkem mikulovského a několika dalších panství.

Škola

Původní budova školy se nacházela mezi kostelem, farou a radnicí a z důvodu jejího špatného stavu byla v roce 1838 stržena a začlo se hledat místo pro novou, větší školu. Stavba nové školy byla zahájena na jaře roku 1841. Koncem 19. století silně vzrostla porodnost, stoupal počet obyvatel, v roce 1907 byla proto škola rozšířena na šestitřídní a školní budova byla opět příliš malá. Obecní správa se rozhodla pro velkorysé řešení: byt pro učitele, přiléhající z jihu ke staré škole, byl roku 1909 stržen. Důkladnou přestavbou staré budovy a jejím rozšířením o nové první patro. 1. září 1910 novou školu vysvětil farář Anton STEJSKAL. V upomínku na stavbu a vysvěcení byla v chodbě odhalena velká mramorová tabule s daty a jmény zodpovědných činitelů. V roce 1931 byly provedeny stavební práce na druhém patře. Spádovou oblastí nové školy se po dohodě s Troskotovicemi a Branišovicemi staly tyto tři obce, mezi něž byly poměrně rozděleny věcné náklady.

škola

                                       1930 - Škola před dostavbou druhého patra, s rodinou Zerzawých 

 

Od roku 1854 – 1858 Vlasatice vlastnil, kníže Josef z DITRICHŠTEJNA (* 28. 3. 1798, † 10. 7. 1858), syn předešlého.

Když kníže Josef z DITRICHŠTEJNA zemřel 10. 7. 1858 na zámku Frýdlant, zanechal pouze čtyři dcery, ale žádného mužského potomka. Oprávněným dědicem byl jako jediný mužský člen rodiny jeho starší bratr hrabě Mořic Jan z DITRICHŠTEJNA, kterému však v té době bylo už 83 let a jehož jediný syn již byl mrtev bez mužských potomků. Hrabě Mořic se vzdal dědictví, a tak byly ditrichštejnské knížecí majetky rozděleny mezi čtyři dcery. Panství Dolní Kounice připadlo nejstarší dceře Terezii, která se 15. listopadu 1849 vdala ve Vídni za hraběte Johanna Friedricha z HERBERSTEINU (* 8. 3. 1810 Brno, † 6. 4. 1861 Štýrský Hradec).

Od roku 1858 – 1895 Vlasatice vlastnila hraběnka Terezie z HERBERSTEINU, roz. z DITRICHŠTEJNA, dcera předešlého, (* 15. 10. 1822 Praha, † 12. 3. 1895 Vídeň),                                                                                                                    

Od roku 1895 – 1923 Vlasatice vlastnil, hrabě Jan Josef z HERBERSTEINU a PROSKAU, syn předešlé, (* 9. 3. 1854 Štýrský Hradec, † 25. 5. 1944 Štýrský Hradec),

   

Radnice

»Obecní radnice« se poprvé výslovně zmiňuje v popisu obce v Josefínském katastru z roku 1784. Při velkém požáru v lednu 1810 vyhořela i radnice.

10. května 1845 se obec rozhodla postavit novou radnici.

11. září 1848 obec budovu převzala. Celkové náklady na stavbu ‑ 1889 zl. 43 kr. – mohla ihned zaplatit z našetřených prostředků. Krajský inženýr se při kolaudaci vyslovil o stavbě pochvalně.

V roce 1911 radnice opět vyhořela. Škody byly zjevně tak velké, že se obec rozhodla pro úplně novou stavbu, a tato budova existuje v podstatě beze změn dodnes.

radnice

Zákonem o pozemkové reformě z 16. 4. 1919 (který stanovil maximální velikost pozemkového majetku) byl hrabě Johann Joseph z HERBERSTEINU přinucen prodat velkou část svých statků. Panství Dolní Kounice, k němuž patřil vlasatický velkostatek, zakoupila 22. srpna 1923 za 28 milionů Kč československá Akciová rafinerie rolnických cukrovarů v Olomouci.

Vlasatice s širokým okolí postihlo velké sucho v roce 1908. Co nezničilo sucho, zničilo velké krupobití a další krupobití mnohem větší bylo 6. června 1913.

 Od roku 1923 – 1936 Vlasatice vlastnila československá Akciová rafinerie rolnických cukrovarů v Olomouci

 Od roku 1936 – 1938 Vlasatice vlastnil, Ing. Jaromír PETR, zeť vrchního ředitele Škodových závodů v Plzni LÖWENSTEINA; správce L. ŠTĚRBÁČEK,

Od roku 1938 – 1945 Vlasatice vlastnila svěřenecká správa Německé osidlovací společnosti, vrchní správce HYNDING; správce L. ŠTĚRBÁČEK.

Novodobá historie se začala psát v roce 1945 po ukončení druhé světové války. Po uvedení Benešových dekretů v platnost začali přicházet noví majitelé domů. Přicházeli zemědělci, řemeslníci, obchodníci a řezníci. Došlo na přejmenování názvu Wostitz byl nahrazen staronovým Vlasatice. Status městečko (městys) byl změněn na obec. Válkou byla jedna třetina obce zcela zničena, další část domů byla značně poškozena. Mohu zcela jistě tvrdit, že jen polovina byla obyvatelná. Zachovalé domy měly německy mluvící majitelé.  V domech začali bydlet jak noví tak původní majitelé. Mohu otevřeně říci, že ne všichni se chovaly k německy mluvícím obyvatelům dobře. Obojí majitelé pracovali na svých polích. Paradoxní situace zůstala až do odsunu. Po odsunu tady zůstalo cosi, co se jen těžce hojí…Jedni se cítili okradeni druzí jako právoplatní majitelé… Jedna věc je jistá, jaké by bylo spolužití německy mluvících obyvatel na území Československa? Tato skutečnost by byla neřešitelná na dlouhá desetiletí.

Odsun po druhé světové válce by byl opakováním toho, co se stalo po roce 1622 tehdy, více jak devadesát procent obyvatel (evangelíků) zásluhou Habsburků a kardinála Ditrichštejna, muselo násilně opustit své domovy.

zničený dům   zničený dům

V květnu 1947 přišlo z Bulharska z české vesnice Vojvodovo šest rodin. Já přišel s rodiči a sestrou 26. 10. 1947. Nový domov ve Vlasaticích našli také Volyňští Češi, několik rodin z Maďarska, Slovenska, po jedné rodině z Francie, Polska a Argentiny. Šlo o České rodiny. Další osídlenci byly z blízkého okolí Vlasatic, ale i ze vzdálených krajů Moravských. Vesnice byla, dá se říct zcela otevřeně v ruinách. Časem se vše bralo jako samozřejmost. Pozůstatky těžké vojenské zničené techniky se začaly odstraňovat z polí a lesů v roce 1950. Tři lehce zničené obrněné transportéry stojící v ulicích Vlasatic byly odvezeny jako první. Drobná výzbroj a výstroj vojáků i s municí se dalo najít ještě po několik desetiletí. Do toho všeho přišla kolektivizace a zakládala se JZD. Vše nešlo hladce. Krátce po událostech 25. února 1948 opustil poslední majitel vlasatického panství (p.Petrs) ilegálně s celou rodinou Československo. Majetek propadl státu ČSSS (československým státním statkům). Na státním statku bylo hospodaření již zaběhnuté. To se nedá říct o začínajícím JZD. Hlavní problém byl nedostatek pracovních sil, vše pro obdělávání půdy, prostor pro ustájení, skladů pro obilí a drůbežárny. Než se vybudovalo vše potřebné pro chod JZD, stálo to mnoho práce a starostí. Platy byly nízké, jednalo se jen o přežití. Žádný z majitelů domů, se nechtěl, pouštět do větších oprav o přestavbě nemohla být ani řeč. Na konci padesátých let se situace podstatně zlepšila. Finanční situace se zlepšila natolik, že už se někdo odvážil vyměnit okna, dveře, vyspravit střechu. Začali zde nacházet svůj nový domov… V šedesátých letech to už se hospodaření v místním JZD natolik zlepšilo, že se lidi pouštěli do generálních oprav domů. Na konci šedesátých let se začalo s výstavbou nových domů. Kolik brigádnických hodin se muselo odpracovat na odstranění pozůstatků války bez nároků na plat. Kolik bezplatných hodin bylo nutno odpracovat na úpravu zeleně. Ne málo hodin se muselo odpracovat na přestavbě MNV . Než dostala obec podobu dnešních dnů, to vše stálo mnoho práce a starostí všech.

 

    zničený dům      zničený dům

   zničený domy

                                                                    1946 - Pohled ze školy na současné školní hřiště

Poznámka autora článku - rád bych poděkoval všem občanům, kteří našli ve Vlasaticích svůj nový domov. Kteří z vesnice v poválečných ruinách udělali pohlednou ves. Ve Vlasaticích jsem žil třicet dva let. Zedníků bylo mnoho, ale jenom dva tesaři. Já a Antonín Feichtinger. Na brigádách jsme se střídali. Oba máme nejvíce odpracovaných bezplatných brigádnických hodin.

                                                                                                                                                                     Petr Filip